Zarostlý Areál bývalého muničního skladu M..., červenec 2022, #Urbex 33, Olomoucký kraj

Byli jsme v hale, kde se servisovaly sovětské jaderné hlavice a málem nás tam přistihli? Je tu v lese někde zapomenutý masový hrob vojenských zajatců? Při naší návštěvě jsem ještě netušila, co všechno se v těchto místech kdysi odehrávalo...

Zarostlý areál muničního skladu je bývalý vojenský objekt, je to sklad munice, areál s pohnutou historií a zvláštní současností. Komplex desítek menších budov s železniční vlečkou sloužící jako muniční sklady bývalé Československé lidové armády, bývalý zajatecký tábor z druhé světové války a továrna na výrobu munice. Po desetiletí uzavřená zóna obehnaná elektrickými ploty ukrývající skladiště, dílny, nádraží a změť vleček a kolejí, vedení ukrytá v zemi a možná ještě další tajemství, která na své objevení teprve čekají. Údajně je to i místo, kde tajně docházelo k reaktivaci sovětských jaderných hlavic a také se tu v lesích nachází masový hrob. Dnes je areál něčím jako "pozoruhodným městem duchů" a dokladem zapomenuté, avšak stále silné a útrpné historie, o které mnoho lidí nemá ani potuchy.

Areál má rozlohu přibližně 200 hektarů a celkem se zde nachází 145 budov různé velikosti a stáří, z toho významná část je v dezolátním stavu nebo již zdemolovaných. Celý objekt chránil místy i trojitý plot. Areál byl vybudován německou armádou po obsazení československých hranic v roce 1938 a sloužil jako muniční sklad a továrna, ale také k internaci britských a sovětských vojenských zajatců. Náplní práce zajatců byla právě výroba munice, která se zde následně skladovala. Areál postavili nuceně nasazení Češi a Poláci, později zajatci především z Anglie a Sovětského svazu. Někde se hovoří i o místních obyvatelích, to ale není nikde hodnověrně potvrzeno. V roce 1940 se zde začala stavět železniční vlečka. Celková délka kolejí i s rozvětvením čítá kolem 7km. Trať byla zakončena poměrně dlouhým nákladovým nádražím o třech kolejích s mnoha skladištními budovami. Jelikož zde nebyla točna, trať pokračovala dále do objektu smyčkou o poloměru 200 metrů. Mnoho pozůstatků po rampách nasvědčuje tomu, že rovněž bylo asi možné vlaky vykládat po celé délce smyčky.

Od zahájení sovětského tažení v roce 1941 sem byli posíláni hlavně sovětští zajatci. Také po roce 1945 zde byl odkryt hromadný hrob čítající kolem 30 těl příslušníků Rudé armády. Během existence tábora zde proběhlo několik epidemií – vězni umírali na skvrnitý tyfus, tuberkulózu, střevní katary a podobně. Po osvobození Rudou armádou byl areál od roku 1945 využíván pro shromažďování odsunutých sudetských Němců před jejich transportem do Německa, kdy jich tudy dle zachovalých dokumentů prošlo až 52 tisíc. Tehdy areál přešel na 60 let do majetku armády.

Po vysidlování zde nějakou dobu působil Sbor národní bezpečnosti, který tu zřídil výcvikové středisko. Od roku 1950 zde byl umístěn dělostřelecký útvar s úkolem shromáždit zůstávající dělostřeleckou munici, trofejní materiál, inventarizovat jej a zabezpečovat municí a výstrojí nově budovanou Československou lidovou armádu. 16. února 1950 zde v nejpřísnějším utajení začalo speciální školení řeckých partyzánů – agentů určených pro zpravodajskou a sabotážní činnost v řecké občanské válce. Na začátku 60. let 20. století přichází vojenská jednotka VÚ 8189. Zajímavostí je, že spadala pod ministerstvo vnitra, nikoli obrany. Postupně docházelo k rozšiřování areálu a dostavbě dalších budov. Na stavebních pracích se podíleli příslušníci pomocných technických praporů, tzv. černí baroni. Areál byl obehnán dvojitým plotem s vysokonapěťovým ohradníkem. Ten však nebyl nikdy uveden do provozu a areál byl zabezpečen nepřetržitou strážní službou doplněnou o hlídky se psy. Sloupy, izolátory a zemnící části jsou dodnes patrné po obvodu areálu. Důležitá místa, oblasti zvláštního významu a některé křižovatky střeží dokonce malé betonové pevnůstky. Také se tu v 80. letech 20. století prováděla údržba, demontáž a likvidace nosičů sovětských jaderných zbraní podle smlouvy SALT II (pouze automobilová technika, tzn. odpalovací zařízení, nabíjecí přepravníky apod.). Spekuluje se dokonce o tom, že zde bylo dějiště tzv. reaktivace sovětských jaderných hlavic (výměna baterií), ty zde ale dále skladovány nebyly.

Co se tedy v objektech skladovalo a vyrábělo? Většinově se zde nacházela munice pro útvary raketových vojsk ČSLA, dále letecká a dělostřelecká munice včetně protiletadlové, granáty, miny, munice pro ruční zbraně a také veškerá podpora – materiál pro dílny sloužící k údržbě, železniční přepravě, apod. Dále zde byla také zabezpečovací technika k jednotlivým zbraňovým systémům (přepravníky, kontrolní stanice, pojízdné agregáty a další). Bylo tu uskladněno třicet procent veškeré munice, kterou česká armáda měla. Ovšem munice nebyla to jediné, co skladiště ukrývala. Jelikož se jednalo o zásobovací základnu, své depoty tu měly železniční, dílenské a i opravárenské útvary. V areálu byly štábní budovy a ubikace strážní jednotky, sklady týlu, konzervační linky munice a náhradních dílů, skladové haly, zděné sklady munice, skladové kobky, dřevěné "kolny", velkoplošné přístřešky, stolařské a zámečnické dílny, autodílna, požární zbrojnice, psince, kuchyňský blok s jídelnou, síní tradic a knihovnou, kinosál, strážnice, autopark, psince, ošetřovna se stálým lékařem a lůžkovým oddělením. Posádka měla vlastní diesel agregát a zdroj pitné vody. Rovněž tak zde byla skladována trhavina určená ke stavbě přečerpávací vodní elektrárny na Dlouhých Stráních. Útvar měl i vlastní hasičskou zbrojnici, kde s největší pravděpodobností byla dislokována vojenská hasičská jednotka. Preventivní protipožární opatření jsou zřejmá – na mnoha místech se nacházejí tzv. "hasičské přístěnky", v nichž kdysi stálo požární náčiní. Je tu také několik protipožárních nádrží.

Na konci roku 2005 byly veškeré aktivity armády ukončeny a 1. ledna 2006 připadly silnice, železniční vlečka a stavební objekty do vlastnictví obce. Veškeré pozemky mimo silnic si však ve svém vlastnictví ponechal stát. Až do konce roku 2008 byl areál oplocen a střežen bezpečnostní službou ministerstva vnitra. Na jaře 2009 byly městem odstraněny koleje původní železnice a drát oplocení. Kolejnice a jejich příslušenství se prodalo do šrotu. Zůstává jen bahnitý příkop po kolejích a betonové sloupky bez drátů. Obec se zde pokusila vybudovat průmyslovou zónu, ale zájem byl malý. Většinu objektů v areálu tvořily muniční sklady bez jakékoliv infrastruktury (elektřina, kanalizace, voda, plyn), které se v nehlídaném areálu brzy staly cílem nájezdů zlodějů z širého okolí. Začaly se objevovat krádeže elektroinstalace, kovu a střešní krytiny, zkrátka všeho, co šlo zpeněžit. Řada objektů byla rozebrána na stavební materiál. Areál se začal měnit na místo kriminality, bezdomovectví, drog a strachu. Některé objekty vlastní soukromí vlastníci. V roce 2010 získala několik zdejších budov nezisková organizace.

V říjnu 2020 zcela vyhořela v areálu montovaná ocelová výrobní hala (ve které jsme se byli podívat) o rozloze 60x20 metrů. V hale byly uskladněny stovky balíků sena a slámy. Na uskladněném materiálu i na budově byly škody kolem 18 milionů korun. Mimochodem tato hala dříve už dvakrát hořela. Poprvé v listopadu 2010, kdy byla příčinou požáru technická závada na peletkovacím stroji, škoda byla asi jen dva tisíce korun. Další požár byl v lednu 2011, kdy shořely zhruba dvě třetiny haly, škoda byla kolem 500 tisíc korun. Příčinou byla opět závada na peletkovacím stroji.

Nyní pozemek vlastní Vojenské lesy a statky ČR, s. p. a nacházejí se zde firmy, sklady, neziskové organizace, soukromé objekty k bydlení i rekreaci. Ale oproti tomu je tu více budov zcela opuštěných, chátrajících, polozbořených a rozkradených. Dále v areálu jsou dřevěné sochy bojovníků (od roku 2011), pomníky i vojenské kryty. Mimo to zde můžeme vidět řadu vzácných i kriticky ohrožených druhů zvířat i rostlin.

Dle nejednoho dokumentu je zde někde v lesích největší masový hrob tohoto okresu - pohřbených 36 vojenských zajatců z druhé světové války pocházejících z Ruska a Ukrajiny. Po válce byl na místě hrobu vybudován památník. Hromadné hrobové pole je opatřeno černou mramorovou deskou, na které je nahoře pěticípá hvězda a pod ní nápis: Padli jste, abychom žili. Podoba původního pomníku se zachovala pouze na třech fotografiích. Po místě, kde jsou váleční zajatci pohřbeni, se od roku 2021 veřejně pátrá. Bohužel se mi nepodařilo dohledat, jestli pátrání bylo úspěšné nebo nikoliv. Dokonce se povídá, že je areál zamořený a toxický, jelikož tu byli asi 65 let vojáci a nikdo přesně neví, co tu vlastně skladovali. Z Ruska se vlakem údajně vozily a demontovaly hlavice jaderných raket. Vtipné je, že si ve videu děláme z radiace srandu, a následně najdu informace, že to tu zamořené vážně může být... Dle místního pána, který tu pracoval 14 let, jsou tu od války zakopaní mrtví zajatci a nikdo neví, co je tu všude zakopáno. Jeden nálezce zde našel zakopaný kartáč na čištění kanonu a talířek s německým znakem a nápisem z roku 1941. Vojenský prostor střežilo v průměru 13 psů a i vlaky se zakrývaly plachtou, aby nešlo vidět, co se do vlaku nakládá a co přivezli. Za "držhubné" armáda platila 500 Kč každému zaměstnanci – když přivezlo auto vojenský materiál, tak řidič musel počkat na vrátnici a auto odvezl jiný voják. Nikdo nikdy nevěděl (kromě pár vyvolených), kam jelo auto a co veze.

Jak to bylo s těmi údajnými jadernými hlavicemi? V roce 2007 vyšly najevo okolnosti, o kterých nikdo v okolí za doby trvání posádky neměl tušení. Anonymní svědek (dále jen "Svědek"), který zde pracoval, se podrobně rozpovídal o tom, co se tady vše dělo. V 80. letech 20. století byl tento Svědek přidělen k vojenskému útvaru 8189 jako výzbrojní specialista. Přes sklad do republiky čas od času putovaly vojenské zásilky ze SSSR, např. součásti raket komplexů země-vzduch. Sklad sloužil jako překládací místo. Tyto skutečnosti řadové osazenstvo muničního skladu také nevědělo. U útvaru byla zřízena tzv. skupina hlavního inženýra. Po nějaké době byl Svědek vytipován sovětskou rozvědkou, byl důkladně prověřen a podepsal něco jako závazek ke spolupráci a k mlčenlivosti. Byl mu odebrán vzorek krve a tkáně (prý pro případ, kdyby se něco stalo). Sdělili mu, že se bude účastnit prací na nejmodernější sovětské vojenské technice a stává se nositelem sovětského státního tajemství. Nic víc mu nikdy neřekli (ani ostatním takto vybraným vojákům). Zavázali ho v podstatě doživotně, že o své činnosti s nikým nesmí mluvit, což platilo i pro komunikaci mezi jednotlivými členy skupiny, do které byl následně začleněn. Byli upozorněni, že jsou mezi nimi členové vojenské kontrarozvědky a že vlastně nikdy nevědí, s kým mluví. Svědek se stal členem cca 20 členné skupiny lidí (československých vojáků z povolání) a úkolem této skupiny bylo provádění tzv. reaktivace jistého sovětského vojenského zařízení. Řekli jim, že zařízení, na kterém budou pracovat, je trvale elektricky aktivní a že v něm proto musí po určité době dojít k výměně elektrických článků. Reaktivace nebyly prováděny příliš často a ani neprobíhaly pravidelně. V mezidobí, kdy se nepracovalo na reaktivacích, zprvu normálně fungoval u útvaru ve své původní funkci. O těchto aktivitách spojených se sovětskou armádou u útvaru nikdo nevěděl, ani velitel útvaru.

Ve skladovací hale, kde byly práce na tzv. nejmodernější sovětské technice prováděny, byl v té době skladován nepotřebný vojenský materiál (např. maringotky). Na dobu, kdy zde byla prováděna reaktivace, byla část těchto nepotřebných věcí převezena jinam, aniž by to u útvaru někdo věděl. Mimochodem v této hale jsme při naší návštěvě areálu byli (jeden ze skladů na slámu a zemědělskou techniku), ale ani přinejmenším jsme netušili, že se zrovna na onom místě pravděpodobně dělo něco takového. Vždy v době provádění reaktivace byli postaveni do stráže speciálně vybraní vojáci, ti ale o činnosti uvnitř nic netušili. Termín provádění reaktivace zúčastnění lidé znali předem. Do haly přivezli nákladní auto URAL s nástavbou. URAL byl obvykle zaparkován v autoparku útvaru a klíče od nástavby měli pouze lidé ze skupiny hlavního inženýra. Svědek a spol. do tohoto vozidla nesměli vstoupit. Pokud sem tam do nástavby vozidla nahlédl, viděl, že je zcela zaplněna patrně diagnostickou elektronikou. Některé bloky měly obrazovky (kulaté i hranaté). K zadnímu vstupu do nástavby byla postavena poměrně prostorná montážní plošina. Z nástavby auta byly vytaženy propojovací kabely na plošinu a vše bylo připraveno k zahájení reaktivace. Vždy se přivezl kufřík, který se připojil k elektronickému zařízení v nástavbě Uralu. Vozidlo, které přiváželo zařízení, na němž měli udělat reaktivaci, bylo na podvozku Tatra-138 a mělo vysokou nástavbu s lomenou střechou – tzv. izoterma. Vozidlo bylo modré barvy (jako mnoho civilních Tater) a mělo i civilní SPZ. Do muničního skladu přijíždělo vždy zadním vjezdem. Někdo (nevěděli kdo) přivezl auto k bráně, tam předal papíry a klíče a odešel. Vozidlo s doklady převzal příslušník vojenské kontrarozvědky a odvezl jej dovnitř areálu do připravené haly. Pak také odešel. Naše zvláštní zařízení nikdy nepřijelo po železnici ani žádným jiným způsobem. Svědek uvádí, že přímo u reaktivací ani jinde v blízkosti nebyl vidět jediný sovětský člověk. Jediná stopa vedoucí k sovětské armádě byla ta, že v době provádění reaktivace byl na pěchotní střelnici sovětské posádky přistaven sovětský vrtulník se skupinou sovětských vojáků.

Reaktivace se prováděly od roku 1976 do roku 1989. Osazenstvo skupiny specialistů se postupně měnilo. To, co do areálu vozili, dle detailního popisu Svědka, byla jaderná hlavice komplexu RSD-10 (SS-20 Pioneer) včetně kontejneru – přesněji tzv. bojová část v kontejneru. Nikdy toto zařízení nebylo vysunuto nebo vyjmuto z nástavby. Skupina specialistů (při reaktivaci to byli cca 4 lidé) si stranou od lidí hl. inženýra oblékli speciální těžké obleky a rukavice (proti radiaci) a nasadili si ochranné masky (přitom jim sověti tvrdili, že jim žádná radiace nehrozí). Tito specialisté byli sice příslušníky československé lidové armády, ale spadali zcela pod pravomoc sovětské armády. Svědek popsal i příhodu, kdy ho v jisté delikátní situaci zadrželi příslušníci VB. Svědek (i ostatní členové) měli příkaz podat jen informaci, aby volali telefonní číslo skupiny hl. inženýra. Poté se dostavil vyšší velitel VB, omluvil se Svědkovi za zadržení, a už nikdy se o tom nikde nepromluvilo. Svědek a ostatní specialisté si celou dobu mysleli, že vyměňují elektrické články – to ale nebyla pravda a byli voděni celu dobu za nos. Úkolem skupiny byla výměna měřících dozimetrů, na kterých se načítá expozice ozáření. Dále museli pečlivě prohlédnout každé místo v odkrytém prostoru – kontrola koroze, odstranění nečistot, výměna těsnění, kontrola pevnosti spojů apod. Jinde se vyhodnocovala expozice od namontování do výměny a měli přehled, kolik radiace z jaderné hlavice uniklo od kontroly ke kontrole. Po skončení práce je jiný specialista ze skupiny hl. inženýra změřil dozimetrem, svlékli si ochranné oděvy a odešli. Co se dál dělo s Tatrou-138 nikdo z nich neví. Nevěděli ani to, jestli oni byli jediná skupina, která na zařízení pracovala, nebo byly i další skupiny provádějící jiné činnosti. Zařízení také nikdy nezůstalo u útvaru přes noc. To se dle Svědka snad stalo jen jednou, ale detaily nezná. Tušili, že jde o jadernou hlavici, ale ze závažných důvodů si to nemohli nijak ověřit. Žádnou podobnou pochopitelně v životě neviděli.

V budově, kde byla skupina hlavního inženýra umístěna, byl provozován počítač (vzhledem k době mohlo jít o tzv. sálový počítač). Sem neměli vojáci z povolání, pracující v muničním skladu, přístup. Pravděpodobně se zde asi shromažďovaly technické údaje o sovětských zařízeních, na kterých se tu pracovalo. Svědkův bývalý nadřízený se později zmínil, že po celé budově jsou rozmístěny nálože s elektrickým roznětem, a že v případě nutnosti by byla budova vyhozena do vzduchu. Z toho vyplývá, že informace v počítači byly natolik tajné, že je v případě ohrožení raději zničí, než aby se dostaly do "nesprávných" rukou.

Členové skupiny většinou po jednom až dvou lidech navštěvovali (na našem území) velení sovětských vojsk, kde dostávali instrukce a informace. Na jaře roku 1989 je svolali ve větší skupině a sdělili jim, že v ČSSR pravděpodobně dojde ke změně politického systému. Nabídli jim odchod do SSSR včetně dalšího uplatnění. Po celou dobu jim sověti zdůrazňovali, že jsou nositeli státního tajemství SSSR. Svědek, i spolu s ostatními členy, nakonec z obav, aby neskončili i s rodinami neznámo kde a možná beze stopy (to sovětům samozřejmě nikdo z nich neřekl), tuto nabídku odmítli. Sověti to akceptovali, ale připomněli trvalý slib mlčenlivosti.

Ze Svědkova celého svědectví je vysoce pravděpodobné, že bojové části SS-20 byly skladovány v té zemi, kde se na nich prováděly potřebné úkony. Tedy kromě SSSR ještě v ČSSR a v NDR. NDR bylo potvrzeno i bývalým západoněmeckým kancléřem – tyto jaderné hlavice tam byly skladovány a ošetřovány také jejich odborníky z armády, později tam putovaly i nosiče cca 1 kus a měsíc. Postupně si Svědek vzpomínal, že jeho bývalý šéf mu dával některé informace, které dávají smysl až nyní – že k nám sověti navozili spoustu jaderného svinstva a že požadovali skladové prostory, ale ne stavby na povrchu, ale podzemní. Dle svědectví připadá v úvahu Adam, Hůrka a Smolkov – tam měl totiž Svědek z neznámého důvodu vstup zakázán. Navíc byly v přijatelné vzdálenosti od areálu a dva z nich jsou dodnes využívány a střeženy armádou – nachází se tam něco v souvislosti s výpovědí Svědka i nyní? Podle informací od Svědka a podle dalších znaků je tedy zřejmé, že sovětská armáda měla minimálně na územích NDR a ČSSR od druhé poloviny 70. let umístěny a skladovány jaderné hlavice pro komplex RSD-10 (SS-20 Pioneer) a bojové bloky byly v kontejneru pro SS-20 skladovány odděleně od nosičů. Zda ale byly v ČSSR uskladněny i části nosičů tohoto komplexu nelze s naprostou jistotou prokázat. Okolo celé této záležitosti stále panuje spousta otázek. Ví se i o dalším svědkovi, který na reaktivacích pracoval asi 2 roky, pak se odešel dál vzdělávat a stal se uznávaným odborníkem. Dnes se vyhýbá všemu, co by mu tuto dobu připomnělo, zřejmě ze strachu z případných následků.